Děkuji další ženě za rozhovor.
Ne vždy končí použití Estivillovy metody dramatem. Tento příběh ilustruje
cestu, kterou se ubírají ženy hledající chvíli odpočinku a metodu, jak uspat
neklidné a plačtivé dítě.
Bohužel nejen na internetu, ale i v knihách a dokonce odborných publikacích
a doporučeních od lékařů převládají techniky trénování dětí, někdy méně a jindy
více násilné.
Dětský pláč bývá považován za něco nevhodného, co se musí brzy utnout a
dítě musí být hodné, maminky namísto podpory zažívají pocity nezdaru.
Téměř
všude můžete narazit na doporučení, kdy děti od 6 měsíců musí spát celou noc,
ideálně samy v postýlce a bez pomoci dospělého. Tlak na jejich
samostatnost je velký a také předčasný.
A tak ve chvilkách volného času hledají informace, které by jim pomohly
situaci vyřešit. Stále však převládají doporučení, která vypadají jednoduše a vábivě a mohou poškodit
vztah rodiče a dítěte.
Dobrý den Věro, děkuji za Váš čas. Na úvod se zeptám, co Vás vedlo k použití Estivillovy
metody?
Byla to určitá bezradnost. Měla jsem hodně uplakané
dítě, které trpělo na koliky. Nosila jsem ji i 6-7 hodin v kuse třeba až do 2 h
v noci a byla jsem chronicky nevyspaná. Když období kolik skončilo, byla
natolik zvyklá na uspávání v náruči, že nebyla schopná usnout v leže a bez mé
neustálé přítomnosti. Navíc se v noci stále budila a tato metoda slibovala, že
se dítě naučí spát dokonce celou noc v kuse.
Jak jste se o této metodě dozvěděla?
Hledala jsem na internetu různé metody uspávání. Pár
jsem jich i vyzkoušela, ale nic nepomáhalo. Narazila jsem přitom i na Estivillovu
metodu, která mi ale připadala příliš násilná. Potom jsem se radila s kamarádkou, která měla o pár měsíců starší
dítě a ta mi tuto metodu doporučila jako účinnou. Nechala jsem se přesvědčit a
šla do toho.
Byla jste si jistá, tím co děláte?
Samozřejmě že ne. Nechci, aby to vyznělo jako
alibismus, ale na mě se tenkrát dost podepsala spánková deprivace a psychicky
jsem na tom nebyla dvakrát dobře. Nebyla jsem schopná tento způsob správně
vyhodnotit a toužila jsem pouze po jediném - konečně se vyspat. Spolehla jsem se tedy na úsudek lidí, kteří už
s tím zkušenost mají.
Jak jste se v průběhu cítila? Dokončila jste to?
Asi žádná matka se nemůže cítit dobře, když její dítě
dlouho pláče. Samozřejmě to bylo náročné, ale vzdát jsem to nechtěla. Dá se
říct, že jsem to nedokončila, protože jsem začala postupně polevovat a pravidla
porušovat.
U jak starého dítěte jste ji použila?
Dceři bylo asi půl roku, když jsem začala metodu
praktikovat.
Jak jste to celkově dlouho praktikovala? Dny, týdny?
Jsou to už tři roky, takže si všechno
nevybavuji, ale určitě to byly týdny.
Jak dlouho dítě plakalo, než usnulo?
Ze začátku to bylo dlouho, možná i hodinu. Ovšem i
přes dodržování intervalů, kdy se chodí dítě konejšit, se žádné zlepšení
nekonalo. Tak jsem začala intervaly zkracovat a zdržovat se u ní delší dobu než
bylo doporučeno, což bylo ovšem v rozporu s pravidly. Nakonec jsem u ní
zůstávala než usnula úplně, takže metoda nakonec vzala za své.
Ovlivnilo to nějak Váš vztah s dítětem?
Myslím, že ne. Šlo o krátké, přechodné období. Dnes má
dcera přes tři roky a máme moc pěkný vztah.
Použila byste tuto metodu znova?
Dnes určitě ne. Byla to chyba, ale když se dívám
nazpět, považovala jsem to za jediné východisko.
Děkuji Vám za rozhovor.